Druhou akademickou ozdobou učitelského sboru je vždy usměvavý Ondřej Haváč. S kolegou Václavem Kaškou, se kterým jsme si povídali minule, sdílí nejen kabinet dějepisu, ale i pracovnu na Historickém ústavu FF MUNI. Kromě dějepisu u nás vyučuje i angličtinu a sociopolitický seminář.
Ondřeji, jak se ti vede na Mojmíráku?
Jsem tu moc rád. Nejen, že zde mám v mnoha ohledech volnou ruku rozvíjet témata a používat metody, které považuji za vhodné a důležité, ale zároveň zde mám řadu kolegů, kteří se za tu dobu, co tady učím, již stali mými dobrými přáteli. Učit tady pro mě není pouhá práce.
Četla jsem tvou odbornou knihu Exil a identita. Mimochodem, je skvělá. Mohl bys ji krátce představit?
Děkuji za pochvalu. 🙂 Jedná se o knihu založenou na mém mnohaletém výzkumu mezi českými krajany ve Švýcarsku a Rakousku, který se týkal důležité otázky: Co znamená „být Čechem“ po půlstoletí života za hranicemi země? Odpověď samozřejmě nemohu prozradit…
Žiješ v Blansku a jako člen městského zastupitelstva se tam aktivně zapojuješ do komunální politiky. Jak vnímáš zájem o politiku u našich studentů?
Zájem o politiku mezi studenty našeho gymnázia je velký – naposledy např. petice na podporu veřejnoprávních médií – a to mě hodně těší. Starý, již lehce ohraný citát říká: „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ A to je přesně to, co já u řady našich studentů vidím a z čeho mám radost.
