Když jsme se před čtyřmi lety rozhodli, že jedním z pravidelných výstupů předmětu mediální výchova bude časopis Mojmír, věděli jsme, že nepůjde jen o psaní článků a zpráviček ze školních akcí. Pro naše studenty jsme plánovali něco víc: vyzkoušet si skutečný vydavatelský proces, od prvotní myšlenky až po závěrečné vyúčtování.
Od té doby se každé pololetí schází nová skupina třeťáků, aby se přetvořila ve fungující redakci a společnými silami vytvořila další číslo. Studenti pracují zcela samostatně. Zvolí si šéfredaktora, kterého pak dobrovolně poslouchají. Dohodnou se na pojetí a hlavním tématu časopisu. Někteří píší, někteří fotí, jiní vyrážejí do terénu a reportují. Nikdo se nezlobí na editora, když vrací texty k přepracování. Datař tvoří infografiku, grafik designuje a sází, marketéři vedou kampaň na sociálních sítích a organizují závěrečnou kolportáž. Všichni velmi brzy pochopí, že pracují jako jediný organismus a že zaváhání jednoho může ohrozit práci ostatních.
Navzdory adrenalinové koncovce dopadne celý projekt zpravidla skvěle. Šéfredaktor a grafik navštíví tiskárnu, kde je jim dovoleno ohmatat papíry a zkontrolovat barvy v nátisku. Mojmír je totiž tištěné a sešívané periodikum, aby bylo jasno. Už několikrát jsme zvažovali, že časopis ponecháme v online verzi, ale studenti vždy hlasovali pro papír. Chtěli si uchovat hmatatelnou vzpomínku na svoje snažení.
Celý náklad časopisu bývá ve škole okamžitě rozprodán. Jedno číslo se aktuálně prodává za 30 Kč, což ovšem zdaleka nepokryje náklady na výrobu. Nebýt štědré školní dotace, Mojmír by vůbec nemohl vycházet. A studenti by tak přišli o cenné „profesionální“ dobrodružství.
P. S. Pozor, v příspěvku je používáno generické maskulinum. Redakce jsou samozřejmě zčásti holčičí!
