Sympatický dějepisář Václav Kaška je jedním ze dvou našich kantorů, kteří svůj pracovní úvazek dělí mezi Mojmírák a Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Na jejím Historickém ústavu působí jako odborný asistent a získal si uznání v oboru didaktiky dějepisu. To znamená, že je dobrým učitelem budoucích učitelů. Václav ochotně odpověděl na pár našich otázek.
Učitelství dějepisu se věnuješ prakticky i teoreticky. Jak bys zhodnotil směřování výuky historie na Mojmíráku?
To je těžká otázka – samozřejmě kladně. Když jsme se před třemi lety rozhodli vydat cestou badatelsky orientované výuky dějepisu, museli jsme narazit do zdi například vlastních limitů i očekávání studujících. Někdy to všechny docela bolelo. Ale pokud bychom ten radikální řez neudělali, zůstali bychom u jakési falešné inovace, tedy výkladu zpestřeného promítáním obrázků, a nerozvíjeli historickou gramotnost studujících. Nyní v tomto duchu zápasíme s podobou badatelské maturity, přemýšlíme o integraci s jinými předměty…
Jako vědec zkoumáš dějiny československého komunismu. Jak na toto téma reagují dnešní teenageři?
Jinak než střední a starší generace. Není to pro ně doba, ke které se vztahují žitou zkušeností, ale jedna z historických epoch. Vnímají socialistický stát před rokem 1989 méně černobíle. Na druhou stranu se k minulosti vždy dobíráme přes současnost, která zájem o vznik a chod diktatur může oživit skrze témata jako slabá demokracie, dezinformace nebo dogmatické vidění světa. Zároveň sám pociťuji, že bychom se měli více věnovat „dějinám současnosti“. Čili například i školní dějepis by si mohl začít klást otázky typu: co změnila pandemie covidu?
Jsi zasloužilý otec tří dětí. Jak by sis přál, aby vypadalo jejich vzdělání?
Přál bych si, aby naše tři dcery povinná školní docházka naplňovala, aby zkrátka do školy chodily rády. Měla by je rozvíjet jak akademicky, třeba by je mohla učit kriticky myslet, tak osobnostně – v podobě budování sebevědomí, vztahů s ostatními nebo pozitivnímu vztahu k životu, práci. Současně považuji za důležitý rozvoj aktivního přístupu ke komunitě, státu, ale i k planetě. Zkrátka aby pracovaly hlavou, srdcem i rukama.
Takže poslal bys je studovat na Mojmírák?
Samozřejmě, že bych je poslal na Mojmírák. Ale to bych tady už nemohl působit – stačí, že je poučuju doma.
